Mužský kruh pro ty, kteří se mužských kruhů děsí.

„Kruh“ je jenom popis toho, jak sedíme. Do kolečka, nikdo v čele, žádný pódium, žádnej flipchart. Každej to má stejně daleko do středu a má stejnej prostor mluvit. Já nejsem lektor, kterej ví, jak máš žít; hlídám čas a dohody, který si na začátku odsouhlasíme.

Podstatnější je to slovo „transparentní“. Znamená, že kromě toho, co se stalo, řekneš i to, co to dělá s tebou. Rozdíl je zhruba takovej: „ženská mě štve“ versus „když o tom teď mluvím, sevře se mi žaludek a je mi trapně, že to vůbec říkám nahlas“. První věta je zpráva o světě. Druhá je zpráva o tobě, a hnout se dá jenom s tou druhou.

Na čem ten prostor stojí

Bezpečno není nálada, je to pár dohod, který platěj celej večer. Nikdo nikoho nehodnotí. Nikdo nikomu neradí, dokud si o to sám neřekne. Nikdo tam nemá navrch, ani já. A co se řekne za dveřma, zůstane tam.

Dokud tyhle věci neplatí, chlap nahlas neřekne nic, co by ho mohlo stát pověst. Když platěj, dá se vyslovit i to, co jsi doteď neřekl nikomu. Bezpečnej prostor pro nebezpečný pravdy. Většinou to není žádná senzace, spíš věc, kterou v sobě vláčíš roky a nemáš pro ni slova ani nikoho, kdo by u toho vydržel sedět.

Nemusí jít jenom o věci bolavý. Nahlas se stejně blbě říká, že se ti něco fakt povedlo nebo že seš na sebe hrdej. I tohle tam má místo a pro spoustu chlapů je to těžší než mluvit o průšvihu.

Nikdo z tebe nebude dělat lepšího člověka. Sedíš mezi chlapama, který tě berou takovýho, jakej seš, a nepotřebujou od tebe tu vyladěnou verzi. Do práce, domů k partnerce, na pivo s kamarádama a nakonec i sám pro sebe, všude si ji bereš s sebou. Zní to jako málo. Držet ji ale něco stojí a ty to normálně nevidíš, protože ji držíš pořád. Poznáš to, až ji na tři hodiny odložíš.

Všude se mluví o „návratu k sobě“. Kam se to jako vracíš?

Pravdivej hlas. Návrat k sobě. Bejt sám se sebou v kontaktu. Ta slova se používají hodně, už méně ale, co si pod tím má člověk teda představit. Přitom je za nimi něco skutečnýho, akorát to má každej trochu jinak. Pro někoho je to fakt hlas, pro jinýho pocit, pro dalšího obraz. Proto se to blbě popisuje a proto to zní jako ezo, dokud to nezažiješ na vlastní kůži.

U spousty lidí to jede přes dech a přes tělo. Když říkáš to, co se od tebe čeká, věty ti lezou z pusy hladce a rychle a nic zvláštního u toho necítíš. Když řekneš to pravdivý, zadrhne se to, musíš se nadechnout, jde to pomaleji, a když to dořekneš, přijde úleva. Něco povolí. Takový to, když ti spadne kámen ze srdce. Sám od sebe se narovnáš, hlava jde nahoru, je ti klidnějc. Kde přesně, to ti neřeknu. Někdo to má na hrudi, někdo v břiše, někdo v ramenou nebo v krku. Právě o to jde: všimnout si, kde to máš ty a co to s tebou dělá.

Takhle to znám a mám i já. Uvnitř se něco uvolní a najednou je tam prostor, kterej tam před chvílí nebyl, líp se mi dejchá a je mi dobře.

Je to hrozně slabej signál a přehluší ho každej názor, zvenku i ten můj vlastní. Za ty roky jsem přesto došel k jedný věci, o kterou se opírám: můžu se ptát, radit se, prozkoumávat možnosti, ale nakonec se stejně musím vrátit k sobě, protože pevnější bod nemám. Pokaždý, když jsem ten signál přebil tím, co říkalo okolí, jsem na to doplatil a zpětně si řekl, ty jo, vždyť já to věděl.

Slyšet ho je jedna věc, jednat podle něj úplně jinej level. Nechci tvrdit, že to dneska dávám vždycky, ale díky kruhům ho rozpoznám o kus dřív a o něco častěji podle něj něco udělám. I ten posun je pořádně znát.

Vidím dál, než dohlédne rozum. Věř tomu, co cítíš.

Tahle věta mě provází a dávám ji sem schválně, i když si u ní někdo řekne, aha, tak přece jenom ezo. Není to výzva, abys vypnul hlavu. Rozum používám každej den a roky jsem se jím živil, takže vím dost dobře, jak vypadá rozhodování podle čísel a termínů. Jenže dohlédne jenom tam, kam má data, a spousta rozhodnutí v životě přijde dřív, než ta data máš. V ten moment se můžeš opřít buď o to, co cítíš, nebo o to, co od tebe čekají ostatní. Nic třetího tam není.

V kruhu si přesně tenhle signál trénuješ v laboratorních podmínkách. Nikdo ti neskáče do řeči a máš čas si všimnout, co v tobě je, dřív než to stačíš přebít.

Proč poslouchat chlapy, který neznáš

Většinu času v kruhu nemluvíš. Posloucháš.

A občas se stane, že někdo naproti tobě svoji vyladěnou verzi odloží a řekne nahlas přesně to, co v sobě máš dvacet let a nikdy jsi to nepojmenoval. V ten moment ti něco cvakne v hrudníku. Ramena spadnou dolů, dech se prohloubí, rozlije se teplo. Chvíli je ti divně z toho, že je ti dobře.

Nejblíž je to pocitu, že jsi se někam vrátil. Že jsi doma.

V kranio praxi to vidím každej tejden. Tělo se pustí až ve chvíli, kdy vyhodnotí, že je bezpečno. Nedá se to odmakat vůlí ani si to nakázat, nedá se to uspěchat. V kruhu se děje totéž, jenom tu práci místo mých rukou odvede pozornost dvanácti chlapů.

Nikdo tě do ničeho nepotlačí. Můžeš přijít, celej večer poslouchat a neříct ani slovo. Když se dostaneš k něčemu, co je na tebe moc, kdykoliv to zabalíš a nikdo tě nebude přemlouvat, ať to dorazíš do konce. Neotevírám lidem věci, o který si neřekli, a nedělám nic pro efekt. Odborně se tomuhle přístupu říká trauma-informovanej. Prakticky to znamená jediný: tempo si držíš ty, ne já.

Co si z toho odneseš

Kruh trvá zhruba tři hodiny, ale ta zajímavější půlka se odehrává až potom, doma.

Trénuješ si tím jednu dost praktickou věc: zůstat v rozhovoru, kterej je nepříjemnej, a neutéct z něj do vzteku, do ironie nebo do mlčení. Když ti partnerka řekne něco, co tě sejme. Když se tě dítě zeptá na věc, na kterou nemáš odpověď. Když ti šéf před ostatními dá zpětnou vazbu, po který máš chuť prásknout dveřma.

Netýká se to ale jenom rozhovorů. Postupně si věcí všimneš dřív, než vybouchnou. Že ti od rána tuhne čelist. Že jsi řekl „jasně, v pohodě“ a myslel jsi tím pravej opak. Že jsi kývnul na něco, co jsi vůbec nechtěl, a teď se v tom vezeš další tři měsíce. Rozdíl mezi chlapem, kterýmu to dojde až po výbuchu, a chlapem, kterej si toho všimne o dvě hodiny dřív, není povaha. Je to nacvičená věc.

Jestli ti to pořád zní jako ezo, v pohodě. Nepotřebuju, abys tomu věřil dopředu. Buď to jednou zažiješ na vlastní kůži, nebo ne.

Formát, ve kterém kruh vedu, mám ze dvou výcviků. Z ročního výcviku facilitace transparentní kruhové komunikace, který u nás postavili Zdeněk a Šárka Weberovi, a z výcviku mužské síly. Naučil jsem se v nich držet prostor a všímat si toho, co se ve skupině děje pod slovy.

Tu vnímavost jsem pak prohluboval další tři roky. Ve výcviku biodynamické kraniosakrální terapie u švýcarského ICSB jsem se učil, co se děje v těle a v nervovým systému člověka, kterej je vedle tebe, a jak se to mění podle toho, jestli u něj doopravdy jsi, nebo jenom sedíš naproti. Je to trauma-informovaná práce, kde se nikam netlačí a tempo drží ten druhý. Ať mám ruce na někom na lehátku, nebo sedíme v kruhu, to podstatný se pohne až ve chvíli, kdy je u toho někdo druhej a doopravdy tě vnímá. Ta práce se odehrává mezi náma, ne jen v jednom z nás. Anglicky se tomu říká attunement. Odtud vznikl název Zapojený muž.